klárrrky blog

Fakt už je tu jaro?

2011-03-28T14:58:00.002+02:00

Teď je přesně to počasí "na pomezí". Počasí, které vám říká, že tuhé zimě už letos odzvonilo, ale ještě vás nenechá si teplo plně vychutnat. Jednou na vás sluníčko už od rána vesele pomrkává a další den se vzbudíte a venku poletují sněhové vločky. Nebo si vyjdete ven jen tak nalehko a za pár minut se obloha zatáhne a z nebe začnou padat kroupy. Sice malé, ale kroupy...

Ale je to čas, kdy je nejvtipnější sledovat, jak jsou lidi oblečení. Vcelku se dělí na dvě kategorie: jedni si odchod zimy ještě nechtějí přiznat, a tak se schovávají pod těžkými bundami a kabáty s kožešinkou, druzí je už uklidili do skříně a vykračují si třeba jen ve svetru. Dá se říct, že lidem z první kategorie je sice odpoledne pořádné horko a všechny svoje bundy a šály tahají v ruce, nicméně ráno nemrznout tolik, jako ti druzí. Po ránu, když se rtuť teploměru sotva vyšplhá někam k nule, totiž tenký svetřík lehko profoukne a sukně nohy rozhodně nezahřeje tolik, jako dlouhé kalhoty.

Takže, co teď? Mrznout ráno nebo tahat spoustu věcí odpoledne? Pravda, kdyby se mohl jít člověk zrovna ve správný čas domů převléknout, nebude co řešit. Jenže tak to bohužel většinou není, a tak nezbývá nic jiného, než si vybrat.
..

A co já? Nevím, zda za to může spís fakt, že už se tak hrozně těším na léto, nebo to, že mě mamka přiměla vyhodit kozačky se slovy "v tomhle stavu v nich přece nemůžeš ještě chodit!" (co na tom, že den předtím jsem je měla ještě na sobě...), ale řadím se rozhodně do té druhé skupiny! A to i přesto, že zima mi normálně bývá skoro pořád. Ale tak trochu mě hřeje pocit, že už je tu jaro. Tak jsem si koupila obrovský šátek s kytičkama a bílou sukni, rovněž s kytičkama, abych ho mohla pořádně přivítat. (-: Takže kabáty už taky nechte doma, zimní boty schovejte hluboko do botníku a pojďte ven se trochu nadýchat toho jarního vzduchu!

Zapsáno: 30, Získáno: 30 (-:

2011-02-04T14:19:00.003+01:00

Zásoby kafe a energy drinků, v noci nespat a místo toho se učit a učit, případě kreslit nebo rýsovat, lepit modely a ráno na zkoušku, kde stejně většinu lidí vyhodí... Třeba proto, že to po vás nepřečtou, protože máte/nemáte sukni nebo prostě jen tak...

Strašili mě vším možným i nemožným a pravda je, že jsem se přece jenom trochu bála, jak to zkouškové bude vypadat a jak dopadne. No jo, prvák, co taky čekat, že (-: Nakonec to ale rozhodně nebylo tak hrozný. První, ne tedy intelektuální, ale přesto velmi důležitou, podmínkou pro úspěšného absolvování všech zkoušek bylo na všechny se včas přihlásit. Což v praxi znamená, že neustále sedíte u počítače a mačkáte tlačítko F5 na stránce studijního internetového systému a čekáte.. čekáte.. čekáte... až vám konečně profesoř vypíší volné termíny. A pak máte přibližně deset minut, než bude zabraný ten nejbližší,/nejvhodnější , a okolo půl hodiny, než se zaplní všechny. Nestihli jste? Počkejte si tak týden, než se vypíší další (jestli...).

Pak už stačí jen prosedět pár hodin na chodbách čekáním na odevzdání seminárky, konzultace zápočtových prací nebo jen zapsání zápočtu. A dalších pár (nebo víc) prosedět/proležet/prospat nas skryptama, nejlépe těma v elektronické podobě, ze kterých vás bolí po dvou hodinách oči a do toho vám pořád blikají zprávy na icq nebo facebooku a přicházejí maily. Nebo sice papírovýma, ale z roku 2003, ve kterých se překvapivě nepíše o vyhlášce z roku 2009, která zvětšila většinu povinných rozměrů bezbariérového vybavení i běžné šířky schodišť...

Na druhou stranu, nebude se mi rozhodně chtít znovu zvykat na ranní vstávání a pravidelnou jízdu do školy, sezení na nekonečných přednáškách, ještě více nekonečné konzultování ateliérových prací, rýsování a taktéž nekonečné upravování rysů. Být doma a nemuset ven zvlášť v těch momentálních mrazech, to je pohoda.

Navíc teď už se můžu v KOSu podívat na vyplněný sloupeček známek vedle názvů předmětů, usmát se na svých 30 získaných kreditů (a se zděšením v očích si prohlédnout rozvrh na dalíš semestr. Kdy že budeme spát?) A můj první ateliérový model se jen tak válí pod postelí - a to jsem se kvůli němu tak navztekala! Druhý jsme z pomsty rozdupali ještě v Dejvicích a po kouskách ho narvali do mini-košů v parčíku.

To jsem chtěla dopsat 17. ledna...

2011-01-21T13:16:00.002+01:00

Kdyby mi někdo ještě před měsícem řekl, že první letošní zmrzlinu si dám 16. ledna, asi bych se na něj koukala jako na blázna. Já a zmrzlina v zimě? Ale ve skutečnosti... bylo včera tak nádherně, svítilo sluníčko a bylo asi jedenáct stupňů. To jsem si říkala, co se to děje, když nás v mediích strašili, že bude letos mínus čtyřicet, protože havrani odletěli mnohem dřív než normálně. A místo toho se člověk vzbudí a venku je modro a do očí mu svítí slníčko... A nutno dodat, že to je rozhodně ta lepší možnost. (-: A tak i když se musím a musím učit jak to jen jde, vyjít si na půl hodinky ven byla rozhodně správná volba. Nanuk z tesca a dobrá nálada, jako už dlouho ne... (-:

A i když zkouškový je především otrava a sedět nad skriptama mě nebaví, ta dobrá věc je, že aspoň nemusím každej den do školy, nemusím vstávat (nebo musím, ale učit se přece můžu i v pyžamu..) a šéfuju si to sama.. a podle toho to teda většinou vypadá, nějak se vůbec nemůžu dostat do toho studijního procesu. Představa, že se od rána do večera jenom učím, je sice "hezká", ale značně utopistická. Prostě to ne-a-nejde. Zas ale za dva týdny už to nebudu potřebovat, to už skoro nemá cenu se snažit.. (-:

Architecture now!

2010-12-25T23:39:00.001+01:00

Shrňme si to: rýsování mi nejde, protože jsem hrozně nepřesná a nebaví mě se soustředit natolik, abych to změnila... U vyrábění modelů se hrozně vztekám, protože nejsem dost trpělivá na to čekat až uschne lepidlo, dost pečlivá na to řezat rovně a dost zaujatá na to, abych všechno měřila a jenom neodhadovala. Kresba mě sice baví, ale ani po celym semestru mi pastely moc nepřilnuly k srdci...

A přesto.. chci mít někdy na cedulce na dveřích přede jménem Ing. arch. Chci a chci, ale ta cesta, zdá se, bude značně složitá. A ano, to teprve začíná první zkouškový. Občas si vyčítám, že mi tu školu někdo nevymluvil ještě před ním, než jsem podala přihlášku. Co bych si ušetřila energie a hlavně času.. Jenže, upřímně, nemám tušení, co jinýho bych mohla dělat, respektive co by mě bavilo. Vždyť už jako malá jsem skládala z lega kde co a nejen obyčejné baráčky se sedlovou střechou. A kolika kamarádům už jsem slíbila, že jim někdy v budoucnu navrhnu dům.. (-: Takže se asi budu snažit, abych to někdy byla schopná splnit. (-:

A aby to nevypadalo tak zle, přece jenom už mám pár zápočtů v kapse a některé i v indexu, a docela se těším, až se budu učit třeba na zkoušku z dějin architektury..(which may seem a little weird, I know) Ale když na vás budu někdy ošklivá, tak se nezlobte, neboť dost pravděpodobně to bude prostě proto, že mi model nedrží pohromadě nebo tak..

Be small again - again

2010-12-18T21:30:00.003+01:00

Já tak moc závidím dětem! Zvlášť teď.. Jdu ze školy, sotva se plahočím domů a přemýšlím, co všechno musím ještě večer stihnout a oni si vesele bobují na minikopečku před domem, válí se ve sněhu a a perou se o sáňky. A tak si říkám, jaký to bylo vlastně žůžo, být takhle malá, jak to bylo jednoduchý.

Máma měla vždycky pravdu... V knížkách bylo víc obrázků než textu a mohla jsem si je prohlížet pořád dokola... Když jsem se loučila, znamenalo to většinou jen do zítřka... Plakala jsem kvůli tomu, že jsem si roztrhla novou sukni – protože to byla jedna z nejhorších věcí, co se mi mohly stát... Ségra byla ten největší nepřítel ze všech... Mlátit se s někým plyšákama byla hrozná legrace... Babičky v metru se na mě jen tak usmívali... Nestyděla jsem se vztekat a kopat kolem sebe v tramvaji plné lidí... Poslušně jsem u přechodu stála a čekala, až na semaforu naskočí zelená, protože „na červenou se přece nechodí“... Myslela jsem si, že naše andulky vážně obě uletěly oknem a budou se mít spolu dobře někde venku... Medaile ze žluté fidorky bylo pro mě to nejvyšší ocenění...

A tak. Asi to bylo fajn. A já tak hrozně chtěla už být dospělá! Možná jse si to měla víc rozmyslet. (-:

Ten čas hrozně letí...

2010-11-23T19:36:00.001+01:00

Nemáte ten pocit?

Před chvílí jsem přece začla chodit do školy.. V indexu ještě nemám ani podpis od děkana, nejsem si jistá, z jakých předmětů píšu test a z jakých skládám zkoušku, nepamatuju si profesory, a pořád ještě se sem tam musím podívat do rozvrhu, neboť v hlavě ho zatím nemám. A stejně, už nás straší se zápočty a termíny testů a všech deadlinů, které se mi pletou dohromady.

Chtěla bych to na chvilku zastavit. Nebo aspoň zpomalit, jako když se zpomalí film a všichni v něm pak chodí legračně pomalu a trochu jakoby lítali. Tak bych to chtěla. A já bych si mezi ty lidi sedla chvíli se jenom koukala a přemýšlela a smála se jim, že nejdou normálně. A oni by se na mě pomalu šklebili a mluvili huhňavě a hluboko jako velryby... A já bych nemusela nic.

Jenže místo toho jsem ta velryba spíš já, pomalá a neohrabaná, hluboko v moři a všude okolo mě plavou jenom úkoly, co mám udělat. Jako odpadky, které někdo hází do vody, jak mu přijdou pod ruku, až se tam začnou kupit a neubývat, zatímco nahoře se téměř nadsvětelnou rychlostí odehrává "normální" život. A já jsem ten, kdo ty odpadko-úkoly musí zpracovat, jeden po druhém, aby tam bylo zase čisto a jenom občas se na chvilku můžu jít nadechnout nad vodu.

A tak bych chtěla vyškrtat všechny položky na oranžovém lepícím papírku, co mám na stole. Všechny do posledního je vyškrtat, až by zbyl vpodstatě jen prázdný papír..

Be small again

2010-11-03T17:34:00.005+01:00

Seděla jsem u koně - na deskách s výkresama, aby mi nebyla zima - a čekala... A prohlížela si okolní davy lidí - turisty, kterým jsem pravděpodobně překážela v záběru, i lidi chvátající někam pryč s pohledem zabodnutým v zemi. A mezi nimi stáli dva kluci a povídali si, mohlo jim být tak deset a tvářili se, že řeší nějakou opravdu vážnou věc. Zaposlouchala jsem se do jejich rozhovoru, i když vím, že se to nesluší..

"...stejně nemám šanci.."

"Proč bys neměl?"

"Protože jestli se rozejde s Kryštofem, bude chodit s tebou."

"Nene."

"Proč myslíš, že ne?"

"Protože se jí nelíbim."

"Ale když se rozejde s Kryštofem, stejně půjde za tebou."

"Proč jako?"

"Proto. S kym jinym by asi tak chodila?"

...a přišlo mi to takový... hezký.

Říkám si, že někdy bych chtěla být zase malá.

Hrát si s barbínama jako Mariánka a stěžovat si, že mám moc úkolů z vlastivědy. Vědět, že mi ráno maminka nachystá snídani, zabalí svačinu do školy a učeše copánky. Smát se ohraným vtipům a malovat si jen tak pro radost. Věřit, že si naše andulka sama otevřela klec a uletěla nebo že melouny rostou na stromě...

A že až mi bude dvacet, budu velká a rozumná. Ale teď?

Nejlepší přítel člověka?

2010-10-07T20:21:00.001+02:00

Pejskaři jsou podle mě zvláštní druh lidí. Vyvynutí z lidí normálních a kdybyste chtěli, můžete se jimi kdykoliv stát. Podmínka je jediná - pořiďte si psa. Nebo možná pořiďte si psa a mějte ho rádi - choďte s ním na procházky, k veterináři a tak, možná si kupte i nějakou knížku a tom vašem plemeni, dočtěte se, jak ho správně krmit, česat, venčit, nechávat očkovat a podobně. A bude z vás pejskař.

Dneska jsem po cestě domů potkala starší paní, vedle které poskakoval pudl. Nevím, jak se jmenoval, jelikož dotyčná pánička na něj volala převážně "Pocem", "Pocem ke mě" nebo "Vrať se", tak si vyberte. Ale neříkala to ošklivě, nekřičela, nějak jako když mluvíte s cizím malým dítětem a ono neposlouchá. A pudl evidentně neposlouchal, tak se k němu paní sehla a se slovy "Já ti to nasadim, protože si tak blbej, že bys tady vlítnul do silnice" mu připnula obojek na vodítko. A pejsek sice trochu nespokojeně, ale už spořádaně, cupital za ní k přechodu. V tom okamžiku ho však přes ulici zahlídla fenka yorkšíra, Bublina. A protože ona na sobě žádné vodítko neměla, vesele si to zamířila k psímu kamarádovi, auta neauta. Nebojte, nemá to špatný konec, Bublině se nic nestalo, snad kromě pokárání "Ale co to děláš, to se přece nedělá, takhle běhat do silnice!", které jí okamžitě vmetl do tváře páníček.

A tak si říkám, že celá ta "psí mluva" je vlastně docela zvláštní. Pejskaři svoje domácí mazlíčky poučují a povídají si s nimi, zároveň jim ale rozkazují a i nadávají. Je to trochu jako kdyby mluvili s dětmi, které jim nemohou nic odpovědět a nemůže jim to ublížit. A psi, nutno dodat, (asi) opravdu nemohou. Proto se říká "pes, nejlepší přítel člověka?" Protože pes, podle toho, jakého si vyberete, vlastně dělá to, co chcete - hlídá, když je hlídací, protože se bojí i o svoji vlastní kůži, nechá se hladit a nosit, když je to domácí smeták, protože je moc línej na cokoliv jinýho, nebo trhá, když je - ne asi trhací, ale - bojovej, protože je to jeho přirozenost. A přitom vy se můžete jakémukoliv z nich vypovídat a nemusíte se bát, že váš čtyřnohý mazlíček to někomu vykecá nebo se bude opovržlivě usmívat jako vaši "kamarádi". A co víc, můžete mu nadávat a on se pravdpodobně nenaštve, což přiznejme si, se u člověka jen tak nestane.

A navíc, máte vždycky téma k rozhovoru s cizími lidmi - tedy zejména cizími pejskaři. Hned po události s Bublinou, Pocem a silnicí se totiž jejich páníček a pánička dali do zuřivého rozebírání toho, co se právě stalo, jak je který z psů poslušný, kdy který chodí na vodítku, posléze i co který nejradši jí... a pak jsem přestala poslouchat. Nikdy jsem neměla a nemám psa, tak jsem si nepřipadala v obraze. Protože křečci ani andulky, které jsem kdysi doma měla, neměli ani vodítko, ani granule.

School

2010-09-24T20:52:00.001+02:00

Tak už chci asi čtyři dny napsat o tom, jak se mám ve škole, ale ještě jsem to nestihla... Možná to o něčem vypovídá... (-: I když ne, zatím to není tak špatné, přestože se nás všichni neustále snaží zastrašit. Pravda, jeden mírný nervový kolaps typu "půlku nás vyhoděj a nikdy to nemůžu všechno stihnout" už mám za sebou, ale na druhou stranu mám teď volné odpoledne a že bych ho zrovna věnovala učení se opravdu říct nedá.
Každopádně týden je za mnou, na jednotlivé přednášky a přednášející mám značně různorodé názory, v diáři spoustu deadlinů a úkolů, doma zbrusu nový skicář, spoustu čtvrtek, šablonu na kružnice a zařizovací předměty a na seznamu k nákupu rýsovací pero, poměrové pravítko a hromadu knížek.
Dobrý ale je, že už teď vím, že některé předměty mě budou bavit. Ty, kvůli kterým jsem na architekturu šla - ty, kde můžu vymýšlet, navrhovat, tvořit. Na druhou stranu jsou tu ale i věci jako stavební materiály, kde se budu muset učit a učit, než si zapamatuju všechny druhu cihel, betonu a bůhvíčeho ještě. A v neposlední řadě musím zmínit deskriptivu.. obávanou (a najspíš právem) deskriptivu, která dá mému mozku asi řádně zabrat.
Takže zatím se vše vyvíjí dost podobně, jako jsem čekala. Ještě se možná časem naučím poznat, do jaké fronty si v menze stoupnout, abych dostala to, co opravdu chci, a budu spokojená. Tedy, v rámci možností, že. Rýsování výkresů na Pozemní stavitelství nebo brzké vstávání, když máme od osmi, bych klidně vynechala, ale.. když to nejde, tak to nejde. Svět se kvůli tomu asi nezboří..

London calling

2010-09-16T20:35:00.004+02:00

Tak jsem zpátky z Londýna a musím říct, že pořád to tam mám stejně ráda. Možná ještě víc, abych mluvila pravdu. Já vím, že je vlastně divný jezdit na druhý straně silnice, dávat si do čaje mlíko nebo mít dva kohoutky místo jednoho. A sama bych si nevyšla ven v elasťákách jako to dělá většina angličanek.

Ale přece jenom, Londýn má své kouzlo. Jsou to červené double-deckery, nápisy Look right/left na přechodech, metro, ve kterém je sice vedro, ale jezdí skoro pořád a tube design je vůbec nejlepší, černé taxíky, červené telefonní budky, fish and chips, co nejím, ale mají je všude, anglické trávníky, cihlové řadové domky, věčně-běhající britové nebo rozlehlé parky. A mnohem víc.

Normálně bych asi ještě dopsala déšť, případně ještě déšť a déšť, ale ne teď. Pravda je, že jsme pořádně zmokli jenom jednou, v Hyde parku, kde se navíc dalo částečně schovat pod stromy. Jinak bylo povětšinou oblačno a někdy i slunečno, což se rozhodně nedá říct o počasí po příletu domů.

Takže jediná věc, která mě tam opravdu zklamala, bylo to, že v Toweru nebyli havrani. Zkrátka nebylyi Ani jeden z těch osmi, co jsou tam teď chováni. Doufejme tedy, že Anglie není v nebezpečí, neboť kvůli svým přistřihnutým křídlům těžko odletěli samy. Možná jen byli na chvíli přesunuti, kdo ví, mě to však každopádně nenadchlo - člověk se těší na Gwyluma, Thora, Hugins, Munina, Branwena, Brana, Gundulfa a Baldricka a oni nikde. (Jo, ty jména jsou z wikipedie..)

IKEA

2010-09-06T08:55:00.010+02:00

Tak už mám stůl!! Stůl s knihovnou, abych byla přesná. Knihovnou, do který už jsem naskládala všechny věci, co jsem neměla kam dát, spousty knížek o architektuře i krabičku s náušnicema. Abyste rozuměli mému nadšení, musíte pochopit, že vzhledem k tomu, že jsem posledních pět let přebývala hlavně ve škole, doma jsem stůl nepotřebovala. Ale v rámci programu "co nejmíň zaplnit můj pokoj" jsem neměla ani pořádnou skříňku/komodu/knihovnu/něco, kam bych naskládala věci, které se mi v pokoji nakupily. Takže teď tu mám sice o trochu méně volného místa, ale zato mnohem větší pořádek.

A i když si někteří jistě myslí, že jsem trochu blázen, mám ráda svůj IKEA pokojíček, který téměř jakoby vypadl z jejich katalogu. Stačilo by přidat smějící se holčičku, odebrat bundu nedbale přehozenou přes křeslo, dodat pár popisků o nastavitelnosti výšky židle a praktičnosti šuplat pod postelí.. a už jsme tam! (-:

A ano, mám v peněžence červenou IKEA FAMILY kartičku..

Doma

2010-09-05T11:57:00.001+02:00

Povídám si zrovna na icq s kamarádkou J., která zítra letí do Skotska. Studovat. Stejně jako spousta mých spolužáků (a skoro i já) se rozhodla jít na univerzitu v zahraničí. Chápu to a zároveň nechápu. Ta představa, že bych měla zítra stát s obřím kufrem na letišti, rozloučit se, říct "Tak na Vánoce.." a zmizet v letadle, totiž vůbec není lákavá. Teda trochu je.. Respektive ten život potom - nový lidi, co o mě nemají předsudky a budou mě vnímat takovou, jaká jsem, nový prostředí, anglická univerzita... Jsou to asi zážitky, který jen tak někde jinde nezískám.

Ale mám momentálně jiný priority a už jsem se rozhodla. A jsem ráda, že jsem se rozhodla zůstat tady. Konečně budu doma, v Praze, kam jsem posledních pět let jezdila jenom na víkendy a jedno odpoledne v týdnu. Nemyslím si, že co se vzdělání týče, to musí být nutně horší, vždyť většina českých středoškoláků jde na vejšku tady.. A vím, že jinak bych teď balila kufr a brečela a pochybovala o tom, že to je správně. Ale tohle je správně a můžu si klidně celej den nic nedělat a koukat na Přátele a jsem spokojená. A jdu si dát tureckej med, co mi maminka přivezla z poutě...

Singing in the rain... ani ne

2010-09-02T14:14:00.003+02:00

Sedím u okna, koukám na ocelově šedou oblohu a pozoruju závody dešťových kapek na okně. Jedna, druhá, třetí, čtvrtá... už jsou v cíli, dole na parapetu. Tedy pardón, říkám si, ale co je tohle za počasí? Já vím, že teď už nejsou ony "letní prázdniny", ale stejně. Nemělo by aspoň trochu svítit sluníčko, být teplo na tričko, možná mikinu, ale rozhodně ne bundu a čepici? Místo toho je ve dvě odpoledne tma jako v osm večer a deštník z tašky radši ani nevyndávám, když přijdu domů, protože za chvíli půjdu zase ven a co kdyby pršelo..

Tak si říkám, že je nakonec dobře, že jsem se rozhodla zůstat studovat tady a nevydala jsem se do Anglie. Protože tam by takhle bylo pořád. A já nevím, ale spousta cizích lidí, neznámé prostředí a ještě k tomu tohle depresivní počasí.. asi by to nebyla moje úplně oblíbená kombinace.

Takže.. Anglii navštívím letos jenom na týden. A i když je úžasná - a Londýn zvlášť - třeba se potom budu těšit i na počasí tady doma.

Vejška

2010-09-02T09:48:00.001+02:00

Včera bylo prvního září. Zase znovu to "magické" datum. Den, kdy si prvňáčci poprvé vezmou tašku na záda a s maminkou za ruku se hrdě vydají do školy. Den, kdy se ti o něco větší děti šklebí, když je ráno rodiče tahají z postele. A ti ještě větší vztekle zamačkávají budík, aby mohly aspoň o trochu déle spát. Ale poprvé je to datum, které se mě vlastně netýká - jaký to krásný pocit...

Místo do školy jsem zamířila na ČVUT vydavatelství průkazů a nechala si zhotovil ISIC. Můj vysokoškolský ISIC. Ne, že by to byla nějaká velká změna, ale.. připadala jsem si trošku dospělejší. (-: A taky zmatenější, neboť mi bylo řečeno, že heslo do KOSu, elektronického informačního systému, které jsem se tam měla dozvědět, se dozvědět teď nemůžu a mám si ho zjistit nějak jinak.

Po cestě domů jsem se stavila v tescu na Andělu, abych si koupila pár bloků a tužek a rychlovazačů a takových věcí, co bych mohla potřebovat. Což byla největší chyba, protože - kdo by to byl čekal - prvního září bylo v sekci papírnictví opravdu narváno. U pokladny byla taková fronta, že jsem si dokonce musela koupit časopis, abych se při čekání neunudila k smrti.

Doma jsem se po pár chvílích vztekání s KOSem trochu skamarádila, jenom abych zjistila, že nepovinné předměty stejně půjdou zapisovat až od šestého září. Kromě tělocviku, který si můžu - a asi bych měla, pokud chci, aby na mě něco zbylo - zapsat už dneska. Ale ještě nevím svůj rozvrh, takže.. to asi nebude tak jednoduché. Achjo, kdo tomu má všemu rozumět?

Navíc v pokoji ještě ani nemám stůl. A ten co chci, je v IKEA momentálně vyprodaný. A nemám ani pravítko, normální obyčejný pravítko. ..Co že to chci studovat? :D

ALE pozitivní je, že jako studentka architektury mám do DOXu vstup jenom za 40 korun - což je věc, na kterou jsem se těšila.. (-: